Co jsem se (ne)naučil za 2 měsíce na fyzioterapii.

V uplynulých dvou měsících jsem měl možnost pracovat ve fyzioterapeutické klinice. Byla to cenná zkušenost – nejen pro samotnou práci s klienty, ale i jako pohled do systému, který stále funguje podle zastaralých principů. Tento článek je spíš reflexí než návodem. Nešlo o prostor pro rozvoj, ale spíš o srážku dvou světů: toho, jak by moderní fyzioterapie mohla vypadat, a toho, jak (stále) vypadá ve zdravotnickém systému.

Problém nezačíná u pacienta, ale u systému.

Jedním z hlavních problémů je přetrvávající mechanistický pohled na bolest a lidské tělo. Lékaři i fyzioterapeuti často uvažují ve stylu „něco je rozbité, pojďme to opravit“, ačkoliv víme, že bolest je mnohem komplexnější jev než jen výsledek poškození tkání. Přístup k rehabilitaci je často postaven na rychlém řešení, které zapadá do pojišťovenského modelu: 20 minut na pacienta, maximální časová efektivita – ale minimální šance na skutečný léčivý efekt. Tento model podporuje šíření zastaralých představ o bolesti, kde je tělo stále vnímáno jako stroj a fyzioterapeut jako jeho opravář.

Dále je problematické nad-léčení běžných stavů. Klasickým příkladem je věčná debata o držení těla nebo situace, kdy obvodní lékař odešle dítě na rehabilitaci kvůli drobné asymetrii ramen – přestože dítě nemá žádné potíže. Magnetické rezonance se často nadužívají i tam, kde není podezření na závažný problém, a vedou ke zbytečným obavám z "nálezů", které s bolestí nemusí vůbec souviset.

Pacienti a mýty, které si neseme

Lidé přicházejí s očekáváním, že je někdo „opraví“. Bojí se hýbat, bojí se zatížení, bojí se ohnout záda. Mají dojem, že sport škodí, a že výhřez ploténky nebo artróza automaticky znamenají bolest, se kterou „už se nedá nic dělat“. Často hledají (nebo očekávají) „ten jeden speciální cvik“, místo aby pochopili širší kontext – že bolest má biologické, chemické, psychologické i sociální příčiny.

Dalším problémem je nedostatek termínů – rehabilitace je často dostupná až za měsíc. Výsledkem je samo-diagnostika přes Google a AI, návštěvy diskuzních fór, které často vedou ke katastrofizaci. Internet je plný zastaralých mýtů, které namísto pomoci škodí. A chybí edukace – lidé často vůbec neví, co mají od účinné fyzioterapie čekat. Nikdo jim to totiž nevysvětlil, očekávají magnetoterapii nebo ultrazvuk a cvičení je zanedbáno.

Fyzioterapie jako soubor zvyků, ne vědomé praxe

Ve fyzioterapii samotné je problémem přehnaná analýza asymetrií, posedlost „správnou aktivací svalů“ a škatulkování cviků na „funkční“ a „nefunkční“. To vytváří dojem, že každý „nesprávný“ pohyb vede k poškození – což je nejen nesmysl, ale i psychologická past. Lidé se pak bojí běžného pohybu, nebo raději necvičí vůbec.

Citlivost nervového systému nebo koncept centrální senzitivizace se téměř neřeší. Nikdo nepoužívá praktické dotazníky k hodnocení citlivosti těla nebo psychologického profilu bolesti. Místo toho pacient dostane složitý cvik s detailními instrukcemi, jak „správně“ aktivovat hluboké břišní svaly – a pocit selhání, pokud to nezvládne.

Další problém je nízký počet sezení. Mnohé stavy vyžadují 2–3 měsíce cvičení pro smysluplný efekt, ale vše se „namačká“ do několika sezení během tří týdnů. Není čas na zpětnou vazbu ani na to, aby se tělo adaptovalo.

Ve fyzioterapii navíc stále převažují pasivní terapie jako ultrazvuk, magnetoterapie, termoterapie nebo masáže, zatímco intenzivní, aktivní přístup a cílené cvičení zůstávají na okraji zájmu.

Práce bez prostoru na přemýšlení

Srovnám-li 20minutové sezení na poliklinice s 60–90minutovou konzultací ve své soukromé praxi, je ten rozdíl propastný. Na „fyziu“ nemám čas přemýšlet – pacienti přicházejí jeden za druhým. Za 20 minut se nestihne vytvořit důvěra, přestože právě kolem 40. minuty se často dostávám k jádru problému.

Jsem zvyklý pacientům vytvářet na míru „manuál na bolest“ – PDF dokument, který shrnuje klíčové body ze sezení. Na poliklinice to nešlo, musel bych předávat generické materiály, které nejsou „na míru ušité“ a tudíž ztrácejí smysl. A právě v tom je ten rozdíl, který podle mě rozhoduje o dlouhodobém výsledku.

Otevřenost ke změně chybí

Když jsem kolegyni zkusil vysvětlit svůj komplexní přístup, odpověděla mi, že nemá čas – má dítě, práci, a potřebuje si taky odpočinout. A to je realita. Nedostatečné ohodnocení, vyhoření a systém, který nepodporuje celoživotní vzdělávání, vedou ke stagnaci. Zastaralé informace se dál předávají jako pravda. To, co se někdo naučil na škole před 10–15 lety, platí i dnes – a často bez reflexe. Nevědomky se tak šíří mýty, které zhoršují kvalitu péče.

Co jsem se tedy naučil?

1. Moderní rehabilitace by vyžadovala systémovou revoluci. Nestačí jen „aktualizovat vědomosti“. Potřebujeme změnit celý rámec uvažování o těle a bolesti.

2. Vzdělávání odborníků je klíč, ale nestačí akreditované kurzy. I akreditované kurzy často učí zastaralé koncepty. Potřebujeme vzdělávání založené na kritickém myšlení a vědecké literatuře, ne na osobních autoritách.

3. Pacienti potřebují víc než jen cvik. Potřebují pochopení, bezpečný prostor a čas. Potřebují slyšet, že bolest nemusí znamenat poškození – a že pohyb je lék, ne riziko.

4. Bez reformy systému bude změna pomalá. Dokud bude péče nastavena na výkon, a ne na efekt, budou terapeuti zahlceni a bez šance individuálního přístupu k pacientům.

5. A přece i tahle zkušenost mi něco dala. Utvrdila mě v tom, jak moc je důležité dělat věci jinak. Být kritický, zvídavý – a nezapomínat, že člověk není stroj. A bolest není vždy o poškození těla. Je to informace.

„Možná je čas, abychom přestali čekat na systémovou změnu a začali sami – jako jednotlivci – dělat věci jinak. I kdyby to znamenalo jít proti proudu.“